9/7/2016

9. července 2016 v 14:37 | Aimee Fope. |  poznámky.
čau.
Když máte anorexii, je celej vesmír děsně proti vám, furt vám před ksicht podsouvá všemožný rodinný vobědovečeře, svatby, grily, vesnický tancovačky vopejkačky, nevim co všechno a tak. Vánoce samozřejmě, vánoce tu taky sou.
Vaše narozeniny sou ready, pokud to doma jedete ve stylu "můj den podle mě". To pak klidně můžete slavit, třeba sklenice vody, do který si, když máte ty narozeniny dopřejete tak akorát citrón, si třeba můžeme hodit nějakou tu skinny svíčku.
Vsadim se, že kdybych se rozhodla žrát jak to prase, nemám k tomu jako naschvál žádnou příležitost.
Je mezi Váma nějaká společenská anorektička ?

Jo a taky bych byla ráda, kdyby třeba náhdou někdo měl nějaký zkušenosti z nemocnice .. jestli vás léčili, jak to probíhalo, jak to vypadá, jestli je to úplně k prdu nebo aspoň k něčemu nebo jestli je to jen výkrmna. Beru i odkazy na blogy ;)

Estli to nějak de, tak uživejte léta, nedělejte si z plavek takový nervy, jak já. A nebo se taky dá jet na dovolenou po x letech s mámou, to pak ty stresy zas takový bejt nemusí ! Nebo aspoň vyberte lokaci, kde se neděsí velryb u břehu.
Vás líbám a zatím pa.
 

22.5.2016

22. května 2016 v 22:46 | Aimee Fope. |  poznámky.
ahoj po půl roce,
normálně přeskočím, co se dělo za tu dobu, to vem čert.
Dneska mám poprvé potřebu napsat a nějak tu s váma bejt, i když ani nevím, kdo se tu pohybuje, kdo zůstal, kdo to všechno vzdal a kdo si založil stopadesátej další blog a vyhlásil svoje stopadesátý "od zejtra už hubnu".

Mám jen deprese, přibejvá dnů, kdy nevstanu z postele a hlavně přibejvá víc dnů a nocí, kdy jsem na káry nebo aspoň pod vlivem. Až nějak moc často se vracím v pět ráno domů. A děsivý je, že jsem schopná vstát do práce, po maximálně třech hodinách spánku a po sprše a hektolitru vody s citrónem, přežít den a večer jít opět za písničkou.
A třeba jen potřebuji společnost. Nebo se cejtit líp. Moje tělo z toho nadšený není a moje hlava taky ne, co si budem povídat.
Chtěla bych někam odjet, na nějakou chatu, bez kamarádů, dát si pauzu. Hrozně potřebuju pauzu. Ale tady to nedokážu.
Prostě si odpočinout, psychicky. Když mám volný den, dost většinou jen ležím a čumím do stropu. Nebo zajdu na cigaretu na balkón. To maximálně. Večer se můžu jít vožrat, to najednou vstát můžu, zajímavý. Jinak se mi vlastně dějou hezký věci a vlastně by mohlo bejt všechno úplně ideální, ale já mám v hlavě bordel. A Anu. A mám supr kluka a ten má v hlavě bordel taky.


Mám novou váhu, dlouho jsem váhu neměla. Dlouho jsem se snažila to bez ní vydržet. Ale došlo to do bodu, kdy vím, že jsem s ní klidnější. Že neprožívám stresy. A navíc mi udělala radost. Jsem zhubla. Něco. 4kg, zatím. Takže samozřejmě, pokračuji, logicky.
Tak vám zase budu psát. Třeba tu jste, zjistím to.
Mimochodem, 5 let to bude. Co jsem rozbitá.

 


19.3.2015

19. března 2015 v 5:56 | Aimee Fope. |  poznámky.
Ahoj.) píšu po 18ti dnech, dlouho jsem se neozvala, protože jsem byla/jsem nemocná
a nechtělo se mi nic. Mám v háji slezinu, způsobuje mi to neustálé problémy. Když je slezina přetížena, zpomaluje metabolismus a způsobuje zácpu, slezina pomáhá získávat energii ze stravy, celkově jí vstřebávat, pokud je poškozená, projevuje se to únavou, nedostatkem energie, spavostí, pocitem tíže při jídle, nafouknutím, oslabenou imunitou, zahleněným organismem a neustálou chutí k jídlu. Kterou teda musíte potlačit.
Může za to narušený metabolismus a hormonální nerovnováha. Má na starosti přeměňování potravy a tekutin. Teď si vemte, když to tak nefunguje .. vysvětlilo se mi díky tomu aspoň vše, co se v posledních letech (cca 2 roky) dělo/děje.

Takže jsem si teď za 18dní prodělala 4 dny horeček, rýmy, zahlenění celého těla a to je fakt strašný, šílenej tuberáckej kašel celou dobu, jsem šíleně slabá, nevyjdu pomalu ani schody, teda vyjdu .. ale fakt pomalu, hodně pomalu. Začala jsem kvůli tomu jezdit víc tramvají, protože nejsem schopná vycházet schody v metru :DD
Snažím se teď opravdu dohlížet na to, co jím, přestala jsem po třech letech kouřit, šlo to postupně, bylo mi jen a jen blbě a to hodně. Snažím se nedotknout se žádného alkoholu, zatím mám za sebou 3 nealko akce. Jím teplé snídaně (ovesné kaše a polévky), ve zbytku dne pak zeleninu a k ní sem tam rýžové nudle. Snažím se víc pít a dávat si pozor na vše, co dělám. Při takovém jídelníčku budu snad i hubnout, teď se snažím vyrovnat s množstvím. Ale složení mi problém nedělá. Léčím to Čínskou medicínou, kapky a jídelníček.

Brzo se zase ozvu, napíšu co dělám a co jím.)) jak se daří. Zatím se mějte a bojujte ! :**



27.-28.2.2015

28. února 2015 v 13:58 | Aimee Fope. |  jídelníčky.
PÁTEK
snídaně: džus
oběd: džus
svačina: džus
večeře: džus


SOBOTA
snídaně: nic
oběd: 2 řádky čokolády
svačina: nic
večeře: nic

21.1.2015

21. ledna 2015 v 18:04 | Aimee Fope. |  jídelníčky.

snídaně: bílý jogurt
svačina: nic
oběd: bílé fazole s bílou paprikou a tofu
svačina: nic
večeře: nic

tekutiny: 5 sklenic vody
pohyb: 2h procházka po Praze

22/12/2014

22. prosince 2014 v 7:53 | Aimee Fope. |  poznámky.
Zemřela mi kamarádka, kamarádka na hladovky, kamarádka Ana, silná, křehká, dokonalá.
Dostala se daleko. Před dvěma měsíci zemřela ráno v koupelně na zástavu srdce.
Byla jsem absolutně v šoku. Vždyť jsme tou cestou šly společně ! Nevěřím tomu ani dneska.
Nevěřím, že se to vážně může stát. Nevěřím že až takhle daleko může být "daleko".
Dostala co chtěla ? Snažím se teď i kvůli ní, být dobrá, pomáhá mi, když si myslím, že mě pozoruje.
Že dává pozor na každý můj krok a každé mé sousto zhodnotí.
Kdyby jste viděli, jak nádherně vypadala.
Ty dlouhé nohy, dlouhé vlasy, titěrná ramínka.

Cítím se samozřejmě jako nicka.
Na druhou stranu si uvědomuji, že obdivovat někoho z toho, že si zahrával s ohněm tak dlouho, až
se mu povedlo umřít, není úplně v pořádku.
Jenže je pro mě teď ztělesnění síly, díky ní vím, i když jsem o tom slyšela stokrát, kam je
možné dojít. A že můj dřívější strop, nebyl úplný strop. Že jsem mohla zajít dál.
Že jsem mohla být lepší. Být nejlepší chodící mrtvola.

Taková událost s váma zamává. Každá smrt anorektičky.
Já se teď snažím posouvat rychleji, snažím se nestydět se za sebe.
Snažím se být perfektní.
Jako vždycky, už několik let, každý den. A je to k ničemu.

Často teď brečím, protože cítím, že nemám dostatek síly, často mě mrzí, do čeho
jsem se to namočila. Když si zkusím představit svůj život za pár let, rozbrečím se taky.
První co mě napadne je, jak na tom budu s anorexií, jak na tom budu s přijímáním sama
sebe a vždycky jsem si jistá tím, že to NIKDY nebude dobré. Že to NIKDY nepřestane.
A že budu nešťastná celý život. Vybrečím se a nakonec stejně pokračuji v prohlubování
propasti ...
kdybych všechnu tuhle vynaloženou energii využila k nečemu prospěšnějšímu, bohužel jsou priority v mojí hlavě
velká ostuda.