Zemřela mi kamarádka, kamarádka na hladovky, kamarádka Ana, silná, křehká, dokonalá.
Dostala se daleko. Před dvěma měsíci zemřela ráno v koupelně na zástavu srdce.
Byla jsem absolutně v šoku. Vždyť jsme tou cestou šly společně ! Nevěřím tomu ani dneska.
Nevěřím, že se to vážně může stát. Nevěřím že až takhle daleko může být "daleko".
Dostala co chtěla ? Snažím se teď i kvůli ní, být dobrá, pomáhá mi, když si myslím, že mě pozoruje.
Že dává pozor na každý můj krok a každé mé sousto zhodnotí.
Kdyby jste viděli, jak nádherně vypadala.
Ty dlouhé nohy, dlouhé vlasy, titěrná ramínka.
Cítím se samozřejmě jako nicka.
Na druhou stranu si uvědomuji, že obdivovat někoho z toho, že si zahrával s ohněm tak dlouho, až
se mu povedlo umřít, není úplně v pořádku.
Jenže je pro mě teď ztělesnění síly, díky ní vím, i když jsem o tom slyšela stokrát, kam je
možné dojít. A že můj dřívější strop, nebyl úplný strop. Že jsem mohla zajít dál.
Že jsem mohla být lepší. Být nejlepší chodící mrtvola.
Taková událost s váma zamává. Každá smrt anorektičky.
Já se teď snažím posouvat rychleji, snažím se nestydět se za sebe.
Snažím se být perfektní.
Jako vždycky, už několik let, každý den. A je to k ničemu.
Často teď brečím, protože cítím, že nemám dostatek síly, často mě mrzí, do čeho
jsem se to namočila. Když si zkusím představit svůj život za pár let, rozbrečím se taky.
První co mě napadne je, jak na tom budu s anorexií, jak na tom budu s přijímáním sama
sebe a vždycky jsem si jistá tím, že to NIKDY nebude dobré. Že to NIKDY nepřestane.
A že budu nešťastná celý život. Vybrečím se a nakonec stejně pokračuji v prohlubování
propasti ...
kdybych všechnu tuhle vynaloženou energii využila k nečemu prospěšnějšímu, bohužel jsou priority v mojí hlavě
velká ostuda.
Emily | 
Niko Tin | 
Zcela tě chápu, taky jsem během roku přišla o přátelé, kteří zemřeli na tuto nemoc, až bych občasně chtěla jít za nimi...