22/12/2014
22. prosince 2014 v 7:53 | Aimee Fope. | poznámky.Komentáře
Když slyším o někom, kdo umřel na anu, tak cítím... prostě si vzpomenu na "přežijí jen ti nejslabší z nás". Je to Tvá blízká kamarádka, takže tvůj smutek chápu, ale ona si tuto cestu vybrala. My jsme si ji všechny vybraly a jednoho dne za to možná zaplatíme životem. Vždy však ve mně převládne pocit slabosti - jak dlouho už tohle dělám a pořád jsem tady? Jsem snad slaboška? Neměla bych už být podvyživená?
K tomu litování. Měla jsem to tak, když jsem byla mladší. Teď se naopak spíše stydím být "tou co má problémy s jídlem". Mám pocit, že jsem na to stará.
Lidé umírají, život jde dál. Kolem mě zase všichni skákají pod vlak, nevím, co je větší šílenství.
je mi to strašně líto :( ale bolest přejde.. chce to jen čas :)
Néééé, takhle to nemá být, to už je horor. To je jako stropem smrt? A průběh je neštěstí a pláč i nad budoucností?
Zdálo se mi spíše, že jako anařky jste happy, překonáváte hlad, jste hubené, ale tohle? To není radost z toho co děláte, to je jen strach a neovladatelnost s tím přestat, je mi to líto, takhle to dojít nemělo:(
tímhle jsem si prošla před rokem.
nejhorší je, že sem nevěděla jestli ve mně převládal smutek nebo tak trochu závist.
to je hrozný.
)
Hrozně mě to mrzí :( v listopadu jsem přišla o blízkého člověka také,takže naprosto chápu jak se cítíš,no možná že ne, nezemřel totiž a anorexii,ale i tak to v tobě něco zanechá, drž se holka!:/
Zcela tě chápu, taky jsem během roku přišla o přátelé, kteří zemřeli na tuto nemoc, až bych občasně chtěla jít za nimi...